Osobně se angažuji v několika humanitárních projektech, ale tentokrát mi dovolte napsat několik řádek jako shrnutí projektu, na kterém přímo nepracuji, ale o kterém mám dost informací a rád bych se o některé podělil.
Jak je veřejnost v našem kraji již dobře informována, pan Jiří Pergl zahájil náročný humanitární projekt dětského domova, který by byl prací pro celý tým lidí, zatím si ho ale řídí sám, a jak podobné věci znám, tak s tím má mnoho odpovědné práce. Stačí se však projít Berounem a člověk slyší různé, od slov chvály až po slova opovržení tímto a podobnými projekty, Afričany a celým úsilím. Ale proč se vlastně podobné projekty začínají? A proč narážejí na nepochopení některých jednotlivců?
Dnešek přináší nové zkušenosti každý den, parlament postupně odstraňuje bezplatné zdravotnictví i školství zdarma. Zvykáme si na novou ekonomickou realitu, vedeme o tom různé diskuze, ale v zásadě ještě pořád fungujeme dobře. Budeme na to však vždy mít? Co když nás potká vážná nemoc? Co když budeme platit školné za „nečekaná“ dvojčata? Utáhneme to?
Zrovna školství i zdravotnictví jsou dva obory, které posouvají celé společnosti o míle dále. Zdravá a vzdělaná společnost je konkurence schopná a samozřejmě platí to i naopak. Počet negramotnosti a počet zuřících epidemií jsou však určitým „lakmusovým“ papírkem, který mi říká, která společnost kvete a která skomírá.
V naší zemi byla zdravotní péče a vzdělání až dosud cenově dostupné, protože se hradili víceméně jen náklady vedlejší, ale lékařské a pedagogické výkony byli hrazeny ze společného státního rozpočtu. Vybíralo se všem, a dle principu solidarity se alokovalo tam, kde bylo třeba. Bude však solidarita principem, které bude naše společnost ctít i nadále? Je vůbec ekonomicky solidární princip udržitelný? Nezvítězí individualistické pojetí, kdy bohatý jednotlivec přežívá a chudý umírá? V Africe je už dnes každému zřejmé, že bez lékařské péče a bez gramotnosti nikoho růžová budoucnost nečeká. I to by nás mohlo poučit. Ale učíme se?
Nemusím být farář, abych věděl, že mám chránit lidské životy a nemusím být lékař, abych věděl, že děti, jsou nejzranitelnější!
Osobně fandím dobrovolníkům, jako je Jiří Pergl, kteří na vlastní náklady investují projekty a kampaně na pomoc dětem, ať je to kdekoliv na světě. A komu se to nelíbí, ať pomáhá dětem jinde. Každopádně však sobectví a lakota není uspokojivým vysvětlením nečinnosti mnohých z tzv. „kritiků projektů“
Kdoví jestli někdy v minulosti náš národ nebude žádat mezinárodní solidaritu z oblastí, které se rozvinou více, než jsme dnes my. Nebude to pro ně zbytečné pomáhat tak daleko? Doufejme, že ne. Komu jsou však dětské domovy v Africe i tak příliš vzdálené, ať pomůže v domovech někde opodál. A nehartusí…
Žádné komentáře:
Okomentovat